Reklama
 
Blog | hasmik@kroupovi.cz

Deník č.7

Až zase budeš na dotek. Buďto napiš „neotravuj“, nebo sakra komunikuj, nejhorší je to mlčení a nevědění, ta bezbřehá neohleduplnost. Čeho tím dosahuješ? Nedokážu si představit jak těžký to je. Aspoň někdo. Nejlepší je radost z těšení, to se na chvíli zastaví čas. Pak zase plyne a těšení s ním ruku v ruce se rozplyne. Čtu teď Malýho prince. Oznamoval tak významně, jako že se má stát prezidentem. No a co? Zajímavé jsou vlivy ostatních, kteří vstoupí do našich současných životů. Jako kdybychom na nic jiného nečekali, neměli svoje knihy, hudbu, přátele, čas, lásky…Slíbili jsme si radost, nic víc, nic míň. Stačí to. A co ti dnes udělalo radost? Dělat něco navíc, jen tak, prostě víc dávat, než brát. O národní hrdosti, protože nastavuje hranice. Miloval jsi, když jsem hrála na klavír. Chtěl jsi to umět taky. Mohl jsi. Můžeš všechno, dokážeš všechno, umíš to. Jen o tom nevíš.Ještě ne…Jsi projekt, můj, zní to chladně, ale je za tím spousta práce, potu, dřiny, soustředění, zájmu, zkoumání, pozorování a dotazů, abych na tom mohla pracovat, abych mohla pracovat na tobě. Jsi takový jaký jsi, prostě jsi,jsi akorát. Tušila jsem, cítila jsem, věděla jsem, že už není, že ona už není. Že je tady jiná ona, to by mě ani ve snu nenapadlo. A že to je tak velká ona s velkým O. Vždycky jsou za tím nějaké výhody, jinak opustíš, necháš všeho. Dokážeš ohromit…udělat dojem, velký…penězi, velkými. To platí na všechny. Téměř. Jinak tomu nerozumím. Tak si ji važ, musí být úžasná, jakože úžasná je, jen nevidí. Zatím ne. Přeju ti to, přeju ti všechno co si zasloužíš, i bolest. Každý nějak trpíme, každý jsme zaslouženě potrestaní.Přestávám se bát smrti, předtím než jsem se narodila, tak jsem taky nebyla, takhle nějak by to mohlo vypadat na druhé straně. Je tady nuda, nikde nikdo. Žádné děti. Čas se vleče, nechutně. Potřebuju fungovat, potřebuju žít život. Nechceš toho všeho nechat, že ne? Nevím…asi ne, je to příliš dobrý.

Teď, když máš jasnovidecké schopnosti, tak dokážeš předpovědět, že jednoho dne ti budou peníze k ničemu. Ne, že bys je neměl, budeš jich mít dostatek pořád, budeš mít všechno, jenom ne lásku, ne klid, ne rameno k opření, rty k líbání, vlasy k zaboření prstů, klín ke kolíkování, slunce, měsíc, hvězdy. Zůstanou ti smutné, staré oči, plné bolesti, křivdy, plné touhy po životě. Ty si nekoupíš, dostaneš. Zdarma.

Prášíš se, mizíš, mísíš se s čistým vzduchem, ani nemrkneš. Musím se smát, musím se smát, neberu žádný prášky, myslím, že je bereš ty, spoustu prášků. Protože se ničemu nesměješ. Zato se vydatně vysmíváš. Cizímu neštěstí i štěstí…

No one knows me like the piano.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama